Letos jsem si výjimečně naplánovala fůru aktivit, po kterých jsem odjakživa toužila zkusit. Týká se to většinou učení se nových věcí, což mi může pomoct si najít něco, čemu bych se mohla konečně věnovat i dlouhodobě. Každým rokem si totiž uvědomuji, co mě vlastně baví a co bych teoreticky mohla využít i v budoucnosti. Podle mě je nejlepší začít cokoliv nejdřív, aby byl dostatek času se postupně zlepšovat a zlepšovat, jelikož na tom přísloví co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš musí totiž něco být.
   Plánování mě vždycky bavilo. Občas si říkám, že je to výhoda myslet o krok dřív, budovat si cestičku k něčemu, čemu pevně věříte, ale na druhou stranu si nemůžeme žít svůj život podle daného scénáře, protože ne všechno může vyjít tak, jak očekáváte.

   Tak tedy - je dobré myslet na svou dalekou budoucnost nebo se to všechno nějakým způsobem vyvine samo? Do jaké míry to můžeme ovlivnit?

post scriptum: během příšerného počasí se nedokážu soustředit na nic jiného, než-li na filozofické otázky ohledně smyslu života a jiných věcí. Děkuji za pochopení a těším se na vaše odpovědi;)

   Baví mě černobílé outfity s jedním výrazným barevným prvkem, jako je to například na těchto fotografiích: kabát s černými legínami a společně s magentovými (pro někoho růžovými) Converskami. Další barva, která se mi tímto způsobem líbí je ''elektrická'' modrá či neonově žlutá - a to na čemkoliv! Na botech, náramku, pásku, tričku, kalhotech... Bohužel se to někdy dokážě zvrtnout a konečný look může v nějakých případech vypadat nepřirozeně, až lacině. Důležitým pravidlem je tedy radši nic nepřehánět.
   Účelem tohoto kontrastování je poukaz na určitou část oblečení (bývá to především něco, čeho si nevšimneme na první pohled) - je to tak trochu jako hra s očima.

   Tuto sérii fotek v uměleckém duchu vytvořila Helene Ngoc Anh, o které jste již někdy museli někdy slyšet. A pokud ne, podívete se například zde na část jejího portfolia.
   Byla jsem nalíčená do bíla. Musím říct, že jsem se po pohledu do zrcadla docela vyděsila a ani jsem se nemohla pořádně usmát, jelikož jsem kvůli makeupu měla příšerně žluté zuby (+ nosím rovnátka = z mého pohledu celkem komická situace). Po celou dobu focení jsem dokonce vyvolávala strach všem, kteří byli v ateliéru - druhé modelce, vizážistce i fotografce. Měla jsem na sobě vypůjčené šaty z ateliéru Kamily Vochodské, které byly na mě tak dlouhé, tak jsem si musela stoupnout na dětskou plastovou stoličku IKEA - takže to vytvářelo ještě hrůzivější efekt! Na konci tohoto článku na vás čeká i menší backstage video:)
   Výsledná práce byla nedávno vystavena v UJEP v rámci výstav klauzurních prací studentů této školy.