Plánovala jsem si sednout do pravé pařížské kavárny a konečně dopsat tři slohovky, co mám za úkol. 

La Durée v Rue Bonaparte byla perfektní volba! Vždycky jsem chtěla ochutnat legendární makrónky, o kterých každý druhý co byl v Paříži básní. Nezklamala mě volba malinové příchutě. K tomu jsem si objednala café frappé, ale příjemná obsluha se mě milionkrát omlouvala za to, že neměla led. No tak jsem ze zdvořilosti řekla, že je to dobrý, i když mi to ve skutečnosti trochu vadilo. Seděla jsem si v místnosti s asijským dekorem, kde jsem měla lokty opřené o stůl, vymýšlela slohovku a zároveň si vychutnávala čerstvě upečený makrónek. Dolce vita. 

Najednou mě všechno kolem začalo inspirovat a pero jsem nemohla odtrhnout od papíru. No vážení, věřte mi nebo ne, psala jsem bez přestání přibližně 2 hodiny v kuse. Ještě jsem se pobavila s číšníkem, když odešel pár postarších Američanů, kteří na stole místo eur nechali dolary. 

Líbilo se mi to tam až tak, že zítra se musím vrátit a ochutnat milkshake, nad kterým jsem předtím váhala. Také si vemu s sebou učebnice a budu se připravovat na brzký návrat do školního života. Ach jo.