Odjeli jsme z Dijonu lehce po poledni a na nádraží Paris Bercy jsme s kamarádkou přijely s hodinovým zpožděním někdy kolem páté. Čekala tam na nás mámina známá, u které budeme trávit ty dva dlouhé týdny. Nebydlí někde v rodinném domě nebo v bytě, ale v pokoji vysokoškolské koleji! Takže poznám, jak to tu u inteligetních lidí bude vlastně chodit.
  Během cesty do Cachanu (tam kde momentálně bydlíme) se mi rozbila kolečka od kufru tím, že jsem ho cpala pařížskými přepážkami v metru, chodila do schodů a ze schodů, přestupovala, naskakovala do autobusu a potáhla do cíle na zbývajících třech kolečkách. Prostě hrůza. Na koleni mám od toho přesně 11 modřin. Jsem zvědavá, jak se dopravím zpátky vlakem. Nejradší bych se chtěla umět teleportovat. Doufám, že si to zažiju během 21.století, kdy je skoro téměř možné. Záviděla jsem kamarádce, která si vzala velkou krosnu na záda. 
   Do zavazadla jsem si zabalila kromě chic oblečení a hygienických potřeb také 1,2kg plechovku těstovin v rajské omáčce, další kilo kuskusu v plechovce, kilo kukuřičných lupínků, čínské polívky, ovocné marmelády, zelené čaje, mé oblíbené bonbony Carambar, atd. Po příjezdu jsme zašly do Carrefouru pro čerstvou bagetu, máslo, šunky a pro něco sladkého na zub - pain au chocolat. Po dlouhé době jsem si mohla dovolit večeřet u počítače (v tureckém sedu), bez předkrmu a bez látkového ubrousku. Tomu se říká svoboda. 

   Zítra začíná to pravé dobrodružství! Máme v plánu jít pěšky(!) až k Musée d'Orsay, což podle Google maps dělá přes 8km. Prošla jsem se virtuální mapou a počítám s tím, že se minimálně stokrát ztratíme. To bude puchýřů! Kdybych se vám zítra večer neozvala, kdyžtak zavolejte policii. Držte nám palce!