A Year in the Merde

pátek, června 15, 2012

Můj rok ve Francii se uchýlil ke konci.

Tento článek je takovým shrnutím mého pobytu, mých zkušeností. Dozvíte se především co mi bude chybět a co naopak nebudu vůbec postrádat.
Uvařte si kafe nebo čaj, dejte si něco dobrého na zub a pusťte se do čtení!
(Jo a název článku je podle knížky Merde! Rok v Paříži od Stephena Clarke)

Mým hlavním cílem bylo se naučit mluvit francouzsky. Ani jednou jsem se nepodívala na gramatiku, ale podstatné je, že jsem obohatila svou slovní zásobu. Dokážu vést formální i neformální konverzaci (hodně slangových frází, které jsem si zapamatovala nenajdete v žádném slovníku), už se nestydím oslovit rodilé mluvčí, jediné co se mi nepovedlo je přízvuk. Umím rulit jazykem, dělat nosovku, ale doufám, že to ostatní snad příjde časem. Občas zapomínám na češtinu, a proto prohodím během nějakého rozhovoru něco francouzsky, přemýšlím, lovím v paměti, prohodím další francouzské slovíčko, které mi také nejde přeložit a tak se vzdávám. To bude legrace, když přijedu zpátky do Česka! (mdr)

Dalším cílem bylo poznat důkladně francouzskou kulturu, což je snad to nejzajímavější. Spadá do ní škola, lidé, vztahy, prostředí, jídlo, svátky, politika atd.

Ve škole jsem se naučila vydržet 55minut sedět v lavici, soustředit se na učení (někdy), dělat úkoly (cough cough), rychle se orientovat ve slovníčku, chodit včas, nesvačit, zvyknout si pít vodu z kohoutku, nechodit po každém vyučování na toalety a pochopit francouzský školní systém. Škola mi také přinesla mnoho žádostí o přátelství na facebooku a stála mě spoustu krve a potu.

Trávila jsem většinu času na internátu, byla ubytovaná v šesti různých hostitelských rodinách, jela téměř sama do Paříže na dva týdny, strávila tři dny klidu na burgoňské vesnici... Tímto mi přibyla nová schopnost - rychlobalení. Kdyby mi někdo řekl, abych si do 5 minut sbalila věci, nedělalo by mi to žádný problém, hned bych věděla co by bylo nutné na cesty. Vlastně jsem se obecně naučila všechno, co se týče zavazadel - skládání oblečení a bot, organizace věcí (tím myslím výpočet spodního prádla na určité dny), tahání do i ze schodů, ježdění pařížským metrem na jednom kolečku nebo bez koleček. Chce to cvik. (walking like a boss)

Během volného času jsem sledovala minimálně pět seriálů, vyrobila masky pro Minty Concept Club a pracovala na projektu Můj milý deníčku díky Czech Original Fashion, vyzkoušela být na jeden den stylistkou pro magazín InStyle (více v záložce press), naučila se správně dýchat při běhání tak, aby mě nepíchalo v boku, často synchronizovat nové písničky do iPodu, odesílat pohledy a čekat na odpovědi, utrácet majlant za oblečení a jiné pěkné věci, nešetřit za kávy i kopečkové zmrzliny, používat Skype - založit si nový účet a zapomenout heslo, nepřekročit 70 znaků v esemesce, která stojí deset korun, umět manipulovat s umělými řasy, dokázat posedět u oběda tři hodiny (teda pokud se skládá z aperitivu, předkrmu, hlavního chodu, sýru nebo dezertu)... No bylo toho vážně hodně!

Za celý rok jsem spotřebovala dva šampony na vlasy, tři sprchové gely, tři antiperspiranty, jeden tělový krém, pět odličovacích mlék, jeden pudr, dvě tekuté linky na oči, jednu žehličku na vlasy, půl flakonku parfému, sedm balíčků po 100kusech tamponků na obličej, čtyři zubní kartáčky (jeden ztratila), dvě zubní pasty a tadyten týden asi dokončím svůj denní krém a balzám na rty. Ztratila jsem jednu černou ponožku, milion tužek, jeden diář, zlomila dvě pravítka, okousala plastové konce od propisek a nechala si od matikáře ukrást své oblíbené stabilo. Měla jsem své první klíště (plus před třemi týdny druhé) a také první puchýř (po dlouhém chození v Paříži). Za celou tu dobu jsem dvakrát brečela u filmu. Ochutnala jsem rebarborovou zmrzlinu a teď mohu v klidu umřít.

A teď je čas na to, abych vyjádřila to, co mě vytáčelo či nelíbilo.

Z mínusů je toho méně.

Jedna z věcí, kterou řešíte když mluvíte o pobytu v zahraničí - finance. Všichni dobře víme, že (nejenom) Francie je mnohem finančně náročnější než Česká republika. Při každém návratu jsem si musela vyměňovat peníze a pak všechno během nákupu přepočítávat. Mám asi kilo centů v peněžence a nebaví mě s nimi platit. Ne, nemám bankovní účet.

Dále byly příšerně nepříjemné cesty autobusem z Prahy do Dijonu a naopak. Není to stejné jako let do jiných časových pásem, ale vážení, 15 hodin sezení v sedačce s malý prostorem pro nohy je docela peklo. Poté mi vadilo, že ve škole mají pěkně blbou organizaci a personál je jedna velká katastrofa. Když jsem měla nějaký dotaz, šla jsem do kanceláře, tam mě poslali do jiné kanceláře a ti mě pak taky poslali někam a bylo to takhle pořád dokola. Hrůza, vám povídám! Nevím jak je to na ostatních školách, ale mí francouzští spolužáci přiznávají, že je to naprosto normální. Nevýhoda toho být daleko od domova je to, že ztrácíte kontakt s některými lidmi, prošvihnete hodně zajímavých akcí a občas máte hroznej homesick.

Toť vše.

Musím říct, že nelituji toho úžasného roku ve Francii.
Dalo mi to víc než jsem očekávala.

Ach jo, bude se mi fakt stýskat.
Budu asi brečet.